Ve čtvrtek 13. června jsme odjeli autobusem do Terezína. Po příjezdu jsme se přesunuli k Velké pevnosti, kde nás paní průvodkyně vzala dovnitř. Myslím, že nejsem jediná koho v té chvíli pohltil nepříjemný pocit a mráz běhající po zádech byl všudypřítomný. Byli jsme i ve společných celách, tam kde vězni spali a přežívali. Všichni jsme byli zhrozeni, když jsme viděli podmínky, ve kterých vězni prožili své hrozné osudy a někteří přišli i o život. Viděli jsme i popraviště, tam jsme slyšeli ten strašlivý, ale pravdivý příběh z 2.května 1945 o největší a zároveň poslední popravě, kterou Velká pevnost zažila. I když jsme byli zděšeni, všem nám v tu chvíli došlo, jak důležité je respektovat svobodu. Naší další zastávkou bylo kino, kde nám promítali film, který nás šokoval. Měli jsme možnost porovnání mezi tím, co nacisti za války posílali do zahraničí jako zprávu o tom, jak se čeští židé mají a jak je vše v pořádku, a tím, jak židovské ghetto vypadalo opravdu. Viděli jsme obrazy, které vznikly pod rukou židovských malířů. Ten rozdíl byl ohromný. Pochopili jsme, co už se stát nesmí, a odcházeli jsme tím poučeni domů.

 

Kateřina Skříšovská